Další ráno a další bezejmenný den. Beru do ruky hrnek se starým nedopitým kafem, vyplachuju, a vařím nové. Občas vyjímečně brzké vstávání, neb máme zkoušku s kapelou. O budíček se postará moje malé dítko. Mít tak polovinu toho nadšení ze života, té energie. Kam se jen poděla…
Vstal jsem špatnou nohou? Proč ta dotěrná úzkost…? Jsem v procesu natáčení alba, ale už dlouhodobě. Z původně písničkářského alba se časem vyvinul velký, experimentální projekt a já si užívám roli producenta se vším všudy. Ale proces tvoření ze mě udělal jezevce a zvýraznil samotářského ducha. Volba oblečení spadá na triko (musím už fakt vyházet ty ze kterých mi lezou záda), kalhoty už jsou trochu „unavené“ ale vyprat je znamená, že se srazí a já je další 2 dny budu natahovat zpátky. Starý svetr už posloužil snad při všem, přesto je pracovní, cvičící i domácký. Větrá, hřeje. Nechci si kupovat nový, nákupy jsou pro mě utrpením. Vousy naštěstí ještě pár dní vydrží, než zase budu Krakonoš a povolám křovinořez. Hlavu jsem si umyl včera, takže relativně v pohodě.
Ráno mě vrhlo opět do melancholie. Kafe a pohled do blba. Tělo bolí z cvičení, které dělám, protože se mi protiví usedlí pánové mého věku a baví mě hecovat se na kraj fyzických vyčerpání. Běhám obvykle 8,6 km, 120 kliků, všechno možná 2-3x týdně už dva roky. Prvních půl roku to bylo intenzivní skoro obden, teď udržovačka a sem tam si dám do těla. Baví mě prohánět tělo. Ta bolest, zadýchání, je to pocit života, energie, kterou hledám. Trestám se za svojí občasnou neskromnost, zavírám se do světa monotónních pohybů, kroku za krokem na známé trase se stejnými milníky.
Jako bych cítil zmar každé duše, co teď také sedí nad svým hrnkem kafe a bilancuje. A ona duše v rychlosti dojde jenom k tomu, že musí běžet do práce, nechat se ponižovat šéfem často neskonale blbějším než je on sám, aby si udržel nějaký životní standart a mohla spokojeně odevzdat daně a pak se rozčilovat nad tím, kdo z vlády je zase ukradl.
Moje generace narozená koncem sedmdesátých let už nemá tolik hezkou vyhlídku, a může jen tiše závidět svým otcům a matkám kteří ještě poznají, co je to placený důchod. Má dvě jistoty: Za prvé-věk odchodu do důchodu se zvedne nad 75, čehož se mnozí nemusí dožít. Za druhé: peníze stihne někdo rozkrást, řekne se sorry, bude se to dvacet let vyšetřovat a pak někdo udělá amnestii. To je už historický fakt.
Bilancuju nad steskem. Po chuti do života, po naději v lepší zítřky, po snech, které už asi neprožiju…ale hlavně po té chuti do života, a naději v nějaké vzrušení. Je jí tak málo. Cítím provinění z neskromnosti. Vždyť mám tak skvělý život! Kdekdo by se mnou měnil. Otázkou je, chtěl by i mé démony, mé posedlosti, mindráky, myšlenky, které jsem nechtěl a před kterými chci být vždy o krok napřed? Štěstí je prý stav mysli. Rozhodnutí. Já tolik chci klid a mír…a nenacházím… Asi ne… Ale už to k tomu tak nějak patří.
To jediné vzrušení mi teď dopřává práce na albu, která mi žere energii a peníze a zároveň dává. Jsem malíř, co maluje 12 obrazů. Není lepšího příměru. A s vědomím, že nedostanu album na žádné udílení cen (protože – ačkoli to málokdo ví – ty si pořádají sami vydavatelé, aby propagovali své koně) a při troše štěstí si je někdo najde na internetu či v koši v Tescu ve slevě za 60,-… Uff, pryč odtud. Já to pro prachy nedělám, srovnal jsem si to v sobě. Peníze vydělávám jako zaměstnanec coverbandu – a investuju je často zpět do malování. Prostě potřebuju malovat… Má to svůj důvod, že bylo hodně malířů slavných až po smrti… Ta dotírá. Odcházejí dobří lidé co jsem znal a během měsíce a půl půjdu na další pohřeb někomu, koho jsem dobře znal. Dotírá otázka existence a smyslu. Vše by dávalo smysl, kdybych byl na konci své cesty. To vyhoření, nechuť… Ale přeci jen bojuju a chci věřit v lepší zítřky, že tohle není konec. Dotírá se zmizelou chutí do života, se zklamáním, s rozpadem kapely. Vyvažuje jí jen rodina, pokroky malého zvířátka a ten pocit, když si ve studiu, které jsem zhruba 5 let vlastníma rukama stavěl, pustím ty své namalované monumenty. A ono to hraje…
Bilancuju nad tím, kdo mě opustil, koho jsem opustil já a proč. Nad zklamáním z lidí, které jsem měl rád a kteří mě nevím proč klamali. Já to nechtěl vidět, hledal jsem důvod proč. Pak jsem přestal mít zbytek energie ke hledání, ale nemohl už zavírat oči. Prohloubilo se moje zklamán, moje izolace. Za poslední rok jsem toho prožil víc, než za pět let…
Nad tím, že tvůrčí proces pokud je hluboký, tak neodvratně odhání všechny od sebe, protože se stanete nespolečenským. Může za to čas, únava, nechuť, neporozumění a málo společných témat. Přátele, které byste spočítali na prstech jedné ruky nevídáte často. Mají rodiny, nebo nemají čas. Možná ani chuť. Vždyť kolik je těch pozitivních vizí? Kdy jste se naposledy balili s kamarádem o tom, že jste byli u vody a opalovali se na pláži? Kdy jste někam vyrazili s kámošem?
Já si fakt nechci stěžovat, pro leckoho vedu skvělý život…tak proč se cítím tak málokdy a nárazově šťastný a házím se do spokojeného pocitu jen rozumem? Proč ten pocit necítím? Proč už cítím tak málo, že skoro nic? Proč mě dokáže dojmout hloupá telenovela, zelená tráva a naopak mizilidské vztahy mě otupují a nechávají znechuceným? Je to vyhoření, ze kterého se nemůžu už od prosince vyhrabat. Je hluboké, pokřivené, hnusné.
Tak toliko upřímnosti. A teď veseleji. Kalendář se blíží ke konci – Volume I. Už snad bude brzy venku. Bohužel mě zasáhla další věc-po letech se rozdělily naše cesty s mým dlouholetým „side-manem“ kytaristou Zatlianim. Zkrátka, přestali jsme si rozumět a rozešly se naše vize na to jak dělat autorskou muziku. Samozřejmě-chová se to jako rozchod. Svou „bývalku“ tedy potkávám v Lightmotifu a nemáme naštěstí žádnou hořkost. Sám jsem tušil, že k tomu může dojít a nemám sílu ani chuť řešit proč a nač. Přemýšlel jsem o tom, že si dám pauzu od kapely. Paradoxně se mi tím rozpadem ulevilo. Žádné doprošování se pořadatelů, žádné shánění hraní, žádný pocit viny, že za to nejsou peníze… To všechno totiž kapeník řeší. Žádný kontrast dobře placené fungující cover-kapely a autorského projektu co často hraje za pivo a párek. A ejhle. Šel jsem na pivo se svým ex-basákem Plášou. A on nás zase propojil s bubeníkem Tomášem. Kluci znali zase nějakého kytaristu a zanedlouho jsme se sešli na zkoušku. Já vlastně ani nechtěl jinou kapelu, neměl jsem na to sílu, nechtěl jsem. Ale byly tu nabídky, které přišly díky práci minulý rok, a bylo by škoda je minout. A přístup kluků mě ohromil, tak jsem si řekl, že to zkusíme.
Narychlo jsem přihlásil kapelu na Portu v Plzni. Skončili jsme třetí, zahučel jsem do toho za 1000,-, ale odbyli jsme si premiéru a zase zkoušíme a pracujeme na kapele.
Chtěl jsem symbolicky vydat Kalendář na 1.5. ale přes noční a hodiny ve studiu jsem to nestihl… Všechny náběry dotočeny, zbývá jen selekce 2-3 nástrojů, čištění a příprava na mix. Milan Cimfe zrovna míchá Kabáty, takže se prý na to podívá až 10.5. Ale určitě stojí za to ještě počkat. Jasně, bude to raketa, Sono je strašně drahé. Zvláště pro někoho, kdo si všechno platí sám. Ale já nikoho jiného schopného neznám a nechci album podcenit špatným mixem. Mix je 50% alba. Nesmírně důležitá část řetězce. Rok jsem sbíral materiál, od listopadu se točilo…to je myslím optimální čas za který vzniká album. Ne v dnešní konzumní době, ale dříve se to tak dělalo. Cítím už dlouhou dobu neskutečnou osamělost. Při natáčení i v životě. Stesk po lidech co už jsou pryč. Stesk o lidech které jsem si vysnil a nebyli takoví, jak jsem myslel. I na Kalendáři jsou… Tvůrčí proces už je takový. Zesiluje osamělost a izolaci. Alespoň ten můj. Ale jinak je to spíše je to veselé album. No a která jména se na desku Ženský kalendář – Volume I. dostala?
Edita, Veronika, Angelina, Mokrá láska iVana, Lady M, Plamínky (Pavlám, které neznám)…
Často se vtírá otázka-bude to vůbec někoho zajímat? Kdo ví. Ale já se přiznám, že jakákoli odpověď nic neovlivní. Já to prostě potřebuju „namalovat“. Je v tom obrovský kus mě, spousta zakódované výpovědi, emocí, … musí to ven. Přinejmenším budeme mít mnohem více autorských věcí v playlistu na sezónu a nebudeme muset hrát tolik coverů, ne?
Tak trochu víry, dalšího boje a hurá na ty lepší zítřky…