Kuriózní žádost o ruku a dojetí na Staromáku

Kuriozní večer, jeden z mnoha, přesto zvláštní. Sedím ve svém oblíbeném Satelitu s kamarádem Jirkou, popíjíme Viléma. Silné pivo. V tom pípne smska. Manažer David:“Šel bys se mnou do Coldplay Scientist zítra na Staromáku? Jedna písnička. Klidně napiš ne, kdybys’ nechtěl“. Mrknu do diáře. Měl jsem sice naplánovaný výlet na motorce, ale peníze jsou peníze. Objednali jsme mému malému zvířátku (dcera) trampolínu, kterou má rádo…tak to beru jako znamení a říkám si proč ne.

David:“Super, a mohl bys’ zítra od toho chlapíka převzít zálohu? Já hraju v Budějovicích. Pro nás běžná věc. Jsme často „rozsetí“ po celé republice. Snídaně v Praze, oběd na benzínce v Zlíně, večer třeba Mariánské lázně? Normálka.

„No jasně“.

Večer postoupil dál, my se zapovídali a po zavíračce skončili u benzínky, kde se dorážíme plechovým Gambrinem a pádíme k domovu, neb‘ jsou 2 ráno. Cestou si rekapituluji smsku a říkám si: „No jo, ale co, že to budeme hrát?“ Pak mi to dochází. Jasně! Spojení „šel bys se mnou do Coldplay“ neznamená jít do klubu nebo baru jménem Coldplay, ale naučit se píseň od Coldplay. A herpes! Na co jsem sakra myslel? No, už jsem to potvrdil, takže musím-snad to nebude úplná bejkárna jak se to občas stává. Po příchodu domů (dal jsem si ostřejší běh do kopce, je mi lehce na zvracení a pivo bez večeře se v žaludku pěkně napěnilo) usedám a lovím na mobilu YouTube a píseň Sciencist. Poskytovatel internetu O2 nezklamal, síť zase nefunguje. Tak ráno…

„Táta, távej, távej (vstávej)“ slyším ráno. Snažím se dospat alespoň chvíli a „přespat“ tu kocovinu. Nedaří se. Zlověstné klování v hlavě dává tušit migréně, která u mě znamená zimnici, zvracení a neschopnost pohybu minimálně 4 hodiny… Pomalu se ploužím na kafe, sladký perník pro navázání alkoholu v těle a nezbytný Algifen, což snad zabrzdí migrénu v počátečním rozjezdu. Sedám k notebooku a hledám píseň. Překvapuje mě, že skladba je to fakt hezká s hlubokou náladou. Učí se to dobře, leze to do hlavy. Ulevuje se mi, uff.

Ve 4 se prodírám na svém chopperu zácpou a setkávám se s klientem Dougem. Je to milý kluk z Ameriky. Chce udělat bláznivou věc, požádat svojí milou o ruku po dnešní večeři. Má s ní jít avízovaně okolo sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí. Půjdou kolem potulných pouličních hudebníků (já a David), kteří nenápadně spustí jejich píseň. Probíráme to, líbí se mi to. Dougovi září oči a já cítím zodpovědnost, aby plán vyšel.

V 8 se scházíme u Davida v atelieru. Projíždíme si skladbu, je to ok. Cestou debatujeme o tom, na kolika jsme vlastně hráli svatbách a bavíme se o „znecitlivění“ či „rutině“. Ano je potřeba si často připomínat, že i když my jsme viděli svateb desítky – honosných, statisícových, hippie, či normálních – prostě skutečně široké spektrum, pro svatebčany je to v ideálním případě jednou či dvakrát za život. Tohle je jejich den…

Na Staromáku děláme nenápadné. Ono se tam totiž nesmí hrát, tak nechceme, aby nás vyhmátli policajti a zkazili tak klukovi jeho žádost. Plán je, že jakmile je uvidíme, rychle vybalíme nástroje a stihneme zahrát tu píseň, než nás seberou chlupatý… David smskuje Dougovi, kde jsme-museli jsme se přesunout trochu bokem, neb přední část před sochou obsadili jacísi technaři. Doráží i Davidův kolega ze Střídmých Klusáků Jakub. Přes rameno má koloběžku, dělá nám zeď a pozoruje cvrkot. Vybaluji stojánek a lepím k němu text gafou, aby mi ho nevzal vítr. To bych byl v pytli, zpaměti to ještě neumím… Jsme bokem, vidíme Douga. Spouštíme. Jde to dobře, tma nepadla, na text vidím, přibalenou čelovku nepotřebuji. Přichází refrén a já trochu zatápu. Že jsme o tom zrovna předtím mluvili. Měl jsem si to předtím ještě pustit! Ale zaimprovizuji melodicky v harmonii, takže ok a po pár taktech si vzpomenu na přesnou melodii. Nevadí to. Vedle se totiž odehrává romantická žádost, která zrovna eskaluje. Myslím, že jsme v tu chvíli hodně vzdálená kulisa. Dívce vytrysknou slzy dojetím, objímají se. Povedlo se to! Doug mi třese pravicí, objímá a děkuje. Přeju mu vše dobré a mám hrozně příjemný pocit, že jsem mohl přispět něčemu tak opravdovému, hezkému. V tu chvíli si říkám, že bych to asi udělal i zadarmo. Ale peníze mě hřejou, protože mám v hlavě moje zvířátko a jeho šťastný výraz když hopkalo odpoledne na trampolíně, která se mi třeba dnes tímto výstupem zaplatila.

Cítím, jak se na mě Vesmír usmál.

Kuba, který situaci sledoval, vypráví, jak to bylo krásné. Uchechtává se našemu krátkému zatápání, ale jak vše nakonec vyšlo, že nevěsta dojetím plakala.. Mrzí mě, že jsem to celé neviděl, protože jsem koukal do textu. Ale Kuba vše vypráví, popisuje a dodává kuriózní věc. Probíhá totiž zrovna mistrovství hokeje a ve chvíli, kdy nevěsta řekla ano, se z otevřených oken přilehlých hospod ozvalo: “Góóóól!!!“. Příznačné a vážně v pravou chvíli.

Balíme si nástroje a jako správní buskeři jdeme na pivo. Glosujeme proběhlou situaci. Říkám Davidovi:“ Na kolika svatbách jsme spolu hráli, kolik jsme toho viděli. Oba žijeme s partnerkami, se kterými máme děti, přesto jsme se neoženili…“. David s nadsázkou kontruje:“No možná právě proto“. To se dá vyložit lecjak, ale máme na to stejný názor. K citu a partnerství snad není potřeba, aby to toho strkal nos nějaký prašivec, prohnilá instituce jménem „stát“ a umaštěný úředník s medailí na pupku co mi na obvodním úřadě bude něco vyprávět o manželství a povinnostech. Ale zčásti obdivujeme ty, co do toho šli. Viděli jsme toho dost. Možná příliš…

Mluvíme opět o rutině a já si vzpomínám na nedávný pohřeb, jako takový opozit hraní na svatbě, a na dechovku klasicky s notami na trumpetách. Glosujeme opět to znecitlivění, rutinnost hudebníků co hrají svatby, rozvody, pohřby, přehlídky… Vzpomeneme se na film Kolja, kde v nevhodné chvíli Zdeněk Svěrák zvedá smyčcem sukni Libušce Šafránkové, která zrovna zpívá ve sboru a občas právě kvůli neomalenosti Svěrákova smyčce vyjekne. David s Kubou se v podloubí hecují a předvádí ono „vyjeknutí“. Rozléhá se to a kolejdoucí se smějí. Rozjíždí se několik etud, než dorazíme na místo.

V hospodě Konírna je legrace. Barman říká:“Nemáme tu televizi“, očekávajíc, že sem jdeme sledovat hokej, jak je to dnešní den všude v hospodách po městě. „No právě proto k Vám jdeme!“. Chceme si totiž povídat. Kuba se stará o veselé momenty když se při nabízeném popelníku táže:“A tady se kouří? A pak poznamenává:“No, kdyby bylo co, je to hezká možnost.“ Vzápětí jde kolem barman a ptá se, máme-li nějaké přání. Kuba: „No jestli byste neměl cigaretu, když se teda tady kouří“. Barman je stejně jako my odzbrojen, chechtá se a podává. Kuba vytahuje se suverenitou sobě vlastní rovnou dvě kusovky se slovy: „Tady kamarád taky kouří“… Večer probíhá v podobném duchu. S Davidem pak dobíháme tramvaj, loučíme se a ubíráme se s výdělkem a dobrým pocitem k domovu. Zase jeden zvláštní den za námi…