Pryč od všeho…aneb novoroční hledání…

Toto je vlastně první novoroční blog. Ne, že by se nic nedělo, ba naopak. Ale jak jsem tak nad tím tak přemýšlel, nebylo to vlastně nic, o čem bych chtěl psát.

Zprvu se vraťme do října, kdy jsem ve vlastní produkci, scénáři a tak dále, dal dohromady klip Angelina s motorkáři z Humpolce. Poté další videoklip, malý vánoční zázrak o kterém jsem psal v předchozím blogu. Do toho přišly vnitřní třenice v kapele, ze které nakonec vznikla skvělá práce-dvě studiové nahrávky. Aktuální rockovější verze Angeliny (kterou použiji pro motorokářský klip) a novinka „Tebe nedostanou“ což obojí co se týče aranžmá a zvuku považuji za nejlepší dosavadní kapelní práci zároveň. Do toho jsem v listopadu natočil polovinu nového alba „Ženský kalendář“. Toto album je zatím bez účasti domácí sestavy kapely a pracoval jsem na něm s jinými neméně skvělými hudebníky, což ho jistě obohatilo. V prosinci do toho hraní na firemkách s večírkovým Lightmotifem-což je výdělek, ze kterého tohle všechno sám sponzoruji… Tak či onak, zahučelo do toho okolo 40 000,-… Stres, časový press, minimum spánku, občas nutné koktejly resetovacího alkoholu a antidepresiv udělaly své. Snažil jsem se držet standartně i častým sportem … Chtěl jsem brát všechno abych vydělal peníze na zaplacení nákladů klipu, nahrávek a tak. No, ale tělo si pomalu říkalo dost… Přišlo motání hlavy, mžitky, zatmění a tělo přestávalo fungovat. Nechtěl jsem nic rušit ani volat záskoky, chtěl jsem dostát závazkům za každou cenu. Poslední fráze „za každou cenu“ dostala však nový rozměr. V šatně 19.12. v Brně jsem pak ležel na zemi v šatně, už téměř neschopný dohrát několikahodinové hraní, které se nešťastně protáhlo zrovna v den, kdy jsem na tom byl nejhůře. V pátek ráno v 5.30 jsem dorazil z Brna (skončíte ve 2, balíte a nosíte věci a další 2 hodiny drkotáte ve staré dodávce…), v 6 v posteli a v 9.30 už na pohotovosti v Motole. Je zvláštní kolik mají Vaši známí známých a kolik z nich vlastně není k sehnání, když dojde ke krizové situaci. Než jsme sehnali „známého“ doktora, už jsem se labyrintem doprodral k jinému, který byl ale fajn. Dostal jsem okolo 13.30 do zadku injekci s kortikoidy, aby mě „zprovoznili“ na poslední koncert série 20.12. v Humpolci. Odjezd ve 14.30.

Na rozdíl od předešlého skvělého pondělního koncertu v klubu Biograf, který otevíral sérii a kde se ke mně připojil dávný parťák pianista Kamil Kyzlík, v Humpolci v pátek to byl koncert zbytečný. Dopadl jak jsem čekal. Pravděpodobně i proto, že Doupě je místo, kde se ani na 5 metrů od něj nedozvíte, že se tady vůbec něco děje. Žádný poutač, žádné označení vchodu, tma jen naproti svítí benzínka… Ani my nevěděli, kudy jít dovnitř a to klub známe… Ani rozdané lístky nepomohly, když nebylo jasné kam… Není divu, že tam bylo jen pár lidí. Tušil jsem to a zkoušel se s časovým předstihem s pořadatelem dohodnout, že to přesuneme…ale trvrdošíjně si trval na svém… Po koncertě ještě od něj následovalo poněkud nepříjemné chování a to byla v té sérii nesmyslnosti a nepříjemností, které jsme absolvovali aby tenhle koncert proběhl, pomyslná poslední kapka. Tak jsme si řekli své a ani si neřekli čau… Z přespaní nebylo nic-nikdo z nás neměl nejmenší chuť tam zůstávat a mojí Fiestu zpátky odřídil Daník Charron, který jediný nepil. Pak už rozvoz Speedcary po Praze a utracené peníze. Ale nutno dodat, že koncert se nám vydařil, spřátelená předkapela Lazy Bones, kterou jsem do Doupěte v dobré víře přivedl byla super, naše kapela hrála skvěle, pár lidí za námi přišlo poděkovat a Kuba Saidl, kterého jsem nechtěl zklamat také, jakožto kamaráda co mi pomáhal i při někdejším natáčení, dostal svůj koncert k narozeninám. Ano, odjížděli jsme otrávení stran majitele Doupěte, ale já především se ctí a radostí, že jsem nezklamal Kubu a těch pár, co dorazili. Vždy jsem tohle ctil, protože i když to je deset nebo šest lidí-tak těch šest nemůže za to, že není víc lidí. Oni přišli a zaslouží si za to dobrý koncert. To se nám jistě vydařilo.

Tím skončilo mé klání v prosinci. 22.12. jsem musel vyrazit a shánět pár dárků…pak ty Vánoce a pak jsem už jen polehával totálně znechucený světem. Silvestra jsme odehráli už zase ve formě, ale rozpačitě, celá akce to byla trochu rozpačitá. Následné symbolické setkání v Jazz Docku bylo rychlé, neboť jsem pořád od baru hlídal nástroje odložené vedle zvukařského pultu, ani jsem neměl moc důvodů k veselí a tak jsem brzy vyrazil k domovu. Sehnat taxíka nebylo možné, tak jsem ťapal pěšky. Na zádech 25 kg, v pravé 10 a v levé 10. Doma jsem si dal kafe a padl za vlast…

Do toho se sesypal počítač, takže se nedalo pracovat na ničem z nahrávek a podobně. Tak jsem se zase trochu věnoval jiné práci. Na pozadí všeho ještě soukromé bolístky. Představte si, že máte oblíbený okruh lidí a najednou jeden říká o druhém, že mu provedl tohle, druhý o třetím tohle… Všichni se ale k Vám ale chovají dobře a Vy tedy v duchu „správnosti“ jen upozorňujete a snažíte se „zjednávat pořádek“ ale přece jen, není to Vaše věc. A pak si představte někoho, kdo je Vám velmi blízký, snaží se Vám pomáhat, podporovat v situacích smutku…a ten člověk bojuje svůj zdravotní boj a ve vyhrocených situacích Vás začne odstrkovat s tím, aby Vám svojí situací neubližoval…čímž Vám ubližuje ještě více, protože-nevím jak to máte Vy-ale já chci pro lidi, co mám rád být tam kde mě potřebují, s nimi, podporovat je v dobrém i zlém…

Zkrátka říjen, listopad a především prosinec se na mě podepsal. Odehrál jsem v minulých letech spousty vystoupení v nechcípání, angínách, chřipkách, se zápalem plic, ve vysokých horečkách, jen abych se ctí nezklamal pořadatele, diváky. Kdo to ale ocení? Moje idoly to dělali, tak já taky. Ačkoli vydržím fakt dost, tělo i psychika si řekli o odpočinek a mě se naskytla možnost vypadnout od všeho – pryč do hor.

A tady jsem, starám se o sníh, o dříví do krbu. A tenhle blog po třech týdnech ničeho je snad předzvěstí, že se začnu pomalu vracet do běhu života. Ale vím, že to už bude život jiný než doposud. Události mě donutily zeptat se sám sebe „Stálo Ti to za to? Musels’ to dohnat až sem?“ Momentálně je z toho směs pocitů, otupělost, radost nad odvedenou prací, nad videoklipem Lady M, který láme mé dosavadní rekordy sledovanosti a nad tím jak vznikl, ale totální nechutenství a paranoia před „starým světem“. Jste vyhořelí a nevíte, čemu a komu věřit… Nedokážu zatím ani moc komunikovat s klukama z kapely, dosud jsme se nesešli a můj okruh lidí se děsivě zúžil. Jediný, s kým jsem se sešel během své třídenní návštěvy Prahy je starý parťák Kamil, se kterým budeme pravděpodobně hrát častěji jen tak ve dvou jako před lety…

Tak jsem tady. Dívám se na sníh. Jde z něj mrazivý klid a někdy i nádech plíživé smrti, zamrznutí. Nejsem nijak nábožensky založený, blížím se v tomhle spíše východu, ale respektuji základní věci. S řečmi o smrti nežertuji a když napíšu, že jsem v tom mrazu ledového hrobu spatřil něco paradoxně lákavého, není to dobré. V tom sněhu je klid, možnost zmizet od všeho pryč. Místo, kde už nejsou bolesti, problémy, diagnózy co Vám otravují váš každodenní život… Tolik bych si přál pochopení od některých blízkých či nejbližších, pochopení, kterého se mi nedostane. To je moje daň za jiné věci… Je v tom jistá rovnováha. Nedá se popsat tahle třináctá komnata a vnější události tomu nijak nepřispěly.

Sám nevím teď, jaký má smysl dokončit novou desku. Kdo jí bude poslouchat? Je jasné, že „hudební“ pořady ani „rádia“ jí nevezmou. A já nikomu nebudu dávat 400 000 a doufat, že to přehrají a že se to bude líbit. Jdu cestou sociálních sítí a médií jako třeba YouTube. Jenže, já vím, že jí dokončím. Nesnesl bych pocit nedokončené práce, nedokončeného nápadu, se kterým jsem nadšeně proplouval velkou část min. roku. Takže bude. No a kdo ví co pak? Možná zase hory. Koncertů bude asi jen pár, pro nejbližší „skalní“. Objíždění republiky nic nového nepřináší, žere peníze a chuť do práce. Ono to není jen o tom, co je vidět – tedy přijet, rozbalit, odehrát, posedět, sbalit, odjet… Jsou to zkoušky, repertoár, výběr termínu, náklady, logistika,… Někdo si pak řekne:“Jo on hraje dneska? Dávají Ordinaci… Tak půjdeme příště…“. Jenže díky tomu už to „příště“ nemusí nastat. Nenaplní se prostor, nezaplatí se náklady. A kdo by to chtěl pak dotovat z firemních akcí nebo jiných koncertů? Já už moc ne… Tak se pak jezdí buďto v menší partě, nebo v blízkém okolí… Jednání s některými pořadateli je standartně otravné, proto budu filtrovat a držet se těch slušných jako třeba v Kutné Hoře, Indian baru v kempu Žižkov, který se stal takřka domácí scénou, Satelitu a podobně. Nicméně…tak či onak…cca 97 koncertů za rok 2014 je myslím docela dobré, ne? Nyní je jen čas se na chvíli stáhnout a vymyslet jak to dělat jinak… Lépe, šťastněji, pohodlněji, efektivněji…

Stále však děkuji za podporu svým kamarádům a skalním fandům, což jsou pravděpodobně i ti, co to zřejmě právě teď čtou… Na Vás myslím, zkouším se znovu nakopnout do lepší nálady a těším se snad brzy nashle v lepším světě.