Je zvláštní navazovat dílem III. na příspěvek, co jsem dopsal před bezmála před rokem. Psal jsem v něm detailně o vzniku videa „Angelina“, které jsme točili v Motorkářském Doupěti Humpolec. A byla to story!
part I – http://vytasek.blog.idnes.cz/c/433166/Jak-jsme-tocili-klip-na-Angelinu-part-I.html
part II. http://vytasek.blog.idnes.cz/c/433585/Jak-jsme-tocili-videoklip-na-Angelinu-part-II.html
Psal jsem v něm detailně o vzniku videa „Angelina“, které jsme točili v Motorkářském Doupěti Humpolec. Nikdo z nás tehdy netušil, že vytížení, rutina, situce v kapele a nechuť a přetáčení nahrávky s novým mixem způsobí, že video spatří světlo světa až v červenci 2015. Matně si teď zkusím připomenout poslední natáčecí den a co se tehdy dělo závěrem té trilogie.
Večer toho dne, 28.října jsme konečně mohli považovat video za natočené. Udělali jsme si fotku, popili v Doupěti a jali se spát. Kluci s „Angelinou“ Mirkou už svištěli ku Praze a mně zbývalo vstřebat se zbytkem posádky dojmy. Povedlo se. Ustlali jsme si v místnosti s kamny, stočili se na sedačku a přerývaně spali, o což se postarali dva hlídací psíci – Jack Russell teriér Email a doga Indy, jejichž drápky strašidelně cvakaly po dlaždičkách v temné místnosti.
Ráno nás přivítalo sychravě a já zjistil zradu – Ondra s Mustangem, co se objevuje v úvodu klipu, totiž omylem odvezl moje teplé kalhoty, boty a bundu v kufru auta… Auuu. Čekala mě tedy cesta v tenkých jeansech a koženém křiváku, který mi zapůjčil motocyklový obchod pro natočení klipu.
Rozloučili jsme se a já se vydal ku Praze. Promrzání sílilo každým kilometrem. U první benzínky jsem zkoušel čaj a myslel jsem, že mám za sebou alespoň 50 km. Omyl. Bylo to sotva 10. Chlapíci z náklaďáku laškovně prohodili, jestli už na to není zima. Přiznal jsem, že je, a pohledem na přivázaný spacák přemýšlel, že bych se do něj zabalil. Byl by to asi pohled pro kolemjedoucí – motorkář v mumii…to by zase bylo na facebooku veselo a možná by měla „senzaci“ i TV Nova :)… Nebyl čas na hrdinství-respektive hrdinství to bylo, ale nechtělo se mi ho prodlužovat a v hlavě jsem vítal jinak nenáviděný horizont s paneláky okraje města na Černém Mostě.
Z Humpolce jsem tedy pelášil, přelétával díry na nepopulární dálnici D1, křivák jakž takž tlumil vítr, ale nohy postupně odumíraly. Dal jsem si závazek, že fakt vydržím alespoň za půlku, než udělám další zastávku. Schovával jsem se ve vzduchovém vaku za kamiony, jel 80-90 protože při vyšší rychlosti zamrzaly ruce i nohy.
Zima se změnila z první mrazové fáze v druhou – tedy v palčivé pálení promrzlého masa. V poslední třetině se pálení proměnilo v bolest. nevím proč, ale vybavila se mi scéna z Titanicu, kdy Leo DiCaprio drkotá zuby a nebo říká Kate, že skočit do takhle studené vody je jako milion jehel. No a pak ta scéna, kdy ztuhlý klesá ke dnu… Brrr. S přicházejícími semafory jsem se začal bát, že nepohnu koleny, že prostě zastavím jako cyklista, co si zapomene vyndat nohu ze šlapky a lehne jako pes na bok. Byl to jeden z mála momentů, kdy mojí běžnou úzkost z přibližujícího se industriálně ponurého východního okraje Prahy vystřídala radost z naděje, že mi chybí už cca 20 km. Sice už s nesmyslnými semafory a rychlostními omezeními a všudypřítomnými absurdními řešeními a dopravní šikanou..ale už jen kousek…
Cestou jsem proto zkoušel, jestli ještě hýbu nohama. Fungovaly. Hurá. Když jsem míjel Jižní spojku kolem Radlic a Anděla, bylo mi veseleji. Blížil jsem se do svého teritoria. Dojel jsem, odplazil se do domu, koupelny a hodinu jsem strávil ve sprše s horkou vodou. Nepomáhalo to. Hloubkově zmražené maso, takové, do kterého boxoval Sly Stallone v mrazáku ve filmu Rocky I., začalo žít asi až za 2 hodiny. Naštěstí jsem to neodnesl a díky vydatné kombinaci čaje rumu a lorda Jamesona z toho kromě pár kýchnutí nebylo nic.
Zanedlouho jsem si od filmaře Páji Junka převzal v hospodě materiál a předal ho Zatlianimu, který se tentokráte ujal stříhání klipu.
A dál tu story znáte… V prosinci jsem ve studiu roztočil novou verzi, v červnu jí ve svém studiu dokončil, Milan Cimfe jí v červenci smíchal a Zatli nasadil zvukovou stopu.
O pár měsíců později jsem přidal i anglickou verzi. A to ostatní je už historie.
Po roce se změnilo moc věcí. Sestava kapely se rozpadla, v Doupěti už nehrajeme, prožili jsme si opravdu divný rok a já jsem rád, že se chýlí ke konci. S podzimem přichází nostalgie, dotěrná rekapitulace, ale mně zbývá vzpomínka na to dobrodružství. Stálo to za to. V důchodu budu mít na co vzpomínat – i třeba na to, jak jsem se nezastavil a navzdory všem okolnostem dotáhl do konce třeba tenhle klip „Angelina“ z alba „Ženský kalendář“, které snad brzy vyjde.
Tak mrkněte, sdílejte, a bavte se.