Dan Bárta & Alice 2.9.2021 | Jan Vytásek

Dan Bárta & Alice 2.9.2021

Měl to být původně jen facebookový příspěvek s ulovenou fotkou mého oblíbeného Dana Bárty a podtitulkem “konečně zase s Mistrem”… Ale jak mé myšlenky vířily, začal jsem do mobilu zaznamenávat milníky onoho večera a pak si řekl, že si to zaslouží podrobnější popis. Ono by se to do příspěvku nevešlo. Nuže čtenáři, počti si o jednom večeru s Danem Bártou a Alicí, jak to vnímal – jak by Dan řekl – “našinec”… Omluvte zároveň kvalitu snímků. Já totiž na koncertech téměř nefotím. Za prvé žiju přítomným kouzlem toho okamžiku a nechci se na něj dívat skrze sklo telefonu. Za druhé – vždycky to udělá někdo jiný a já si fotky na internetu najdu. A za třetí – dokážu se vcítit do pohledu z druhé strany, kdy místo obličejů vidíte hlavně namířené telefony…

Dejvická monumentální silueta hotelu International zela v západu slunce zářijového večera příslibem neobvyklé akce. V prostorách hotelové zahrady se blížil vrchol letní sezóny. Čistě přichystaná stage dávala tušit nevšední zážitek. Chystal se zde totiž pražský koncert rockové legendy Alice se skvělým Danem Bártou. Těm, kteří prožili pubertu v devadesátých letech, není třeba kapelu představovat. Atmosféra byla uvolněná tak, jak by měla být. Lidé stále postupně přicházeli, takže kapela nastoupila něco po 20.00, aby hrála pro zaplněný parket.

Úvodní smyčka otvíráku “Hej Ty!” odstartovala očekávaný koncert. Dan Bárta opět dokazoval, že je nejen fenomenální zpěvák a hudebník, ale i skvělý glosátor a pohotový řečník. Jeho vtipné poznámky a úvody písní tvořily krásnou mozaiku a skvělé konstrukce obratů byly jako veselé stezky s tajenkou na konci. Například ze zmínky o ocitnutí se na “šikmé ploše”, ze které na konci vtipně místo “sešupu” vyšlo vysápání se nahoru a nastavení rovné plochy podstatně výš, než je laťka toho, kdo hledá pouze jistou rovinu … a tudíž je stále na stejné úrovni, se z předpokládného sebezpytování stala vlastně humorně pochvalná retrospektiva.

“Vodjíždim do prérie tam je to celkem votevřený”, slangově úderná pecka, evokující mé časté pocity, které máme my kovbojové, když v sedle na svém chopperu necháváme město za zády.

Rozmlžené “Ráno”, s naefektovanými riffy a úvodném hudebním dialogem kytaristy Martina Střesky a Dana, vylilo emoce do prostoru. Umělo být strašidelné, ponuré, ale na konci milé, utěšující a vlídné zároveň.

Skladba, kterou Dan uvedl, jako dilema umělce, který se kvůli slávě a mamonu zaprodá a natočí podle současného mediálního vzorce píseň, která je – jak on už sám cítí – moc “za rohem” sebeúcty, je také skvělou reflexí ze života hudebníka. Je nadčasová a se vzrůstající vzdáleností od dob, kdy je na časové ose poznamenáno vybujení rock´n´rollu a harmonických písní, mi připadá stále palčivější. Úhel rozevřených nůžek produkce masmédií a toho jak vypadala a díky Danovi a podobným stále vypadá poctivá muzika, je čím dál rozevřenější. Možná, až dosáhne 360 stupňů, vykloubí se – jako doba, která šílí – z pantů a vše se posune do další, čistější etapy. Ale dost jízlivosti, buďme veselí!

Dan Bárta totiž podobných přehmatů litovat nemusí. Protože kdo by čekal, že z floutka o kterém v devadesátých letech běhalo šuškandou, že holduje různým substancím, vyroste odborník na vážky, fotograf a filozof? Ale ono to tak bývá. Jeden z mých nejoblíbenějších, ba dokonce životních citátů autora Williama Blakea totiž říká: “Cesta extrémů vede do paláce moudrosti”. Dan by vtipně dodal: “Pokud to přežijete a jsou z vás pak slavné, emocionálně nevyrovnané a psychicky labilní trosky”, jak popsal kapelu, která jela na plný plyn, dosáhla mamonu a slávy, ale vzalo si to svou daň… On sám nám však dokazuje, že to tak nemusí být. Plnohodnotná Alice, kterým to prostě hraje, také…

Návštěvníci, fanoušci skupiny s průměrným věkem okolo čtyřicítky, si připomněli o čem bývaly – a stále jsou – poctivé koncerty s kouřem, potem a energií.

Drobná blondýnka se přitočila a řekla si o připálení cigarety, ale nebylo čím. Dan zrovna uváděl, že nyní přijde píseň od idolů kapely. Tak s jistotou poznamenala, že to asi bude “Born To Be Wild”. Ale já už tušil z předchozího koncertu, že to budou The Cult. Nemýlil jsem se. Otočila se zrovna, aby spatřila můj potutelný úsměv. Aranžmá pro dvě hutné rockové kytary, jedna pro spodní hmatník, jedna pro horní prostě Alici sluší a odkazuje třeba na Guns And Roses, Def Leppard či Aerosmith.

Trochu jsem doufal v Danovy úryvky Guns ´N´Roseovské “Sweet Child O´Mine”, nebo “Black Velvet”, kterou zapojili v sérii (vyhýbám se zatím slovu “turné”, protože mi to při rozloze republiky a počtu odjetých show přijde u českých kapel komické) koncertů 25/4 . Vedle toho, že Alice má dost své skvělé tvorby, je fajn slyšet provedení nějaké coververze. Protože Dan a Alice mají to, co se hodně cení. Mají svůj osobitý sound, svůj “ksicht”. Proto dokáží nejen tupě opisovat napsané linky, ale do převzaté písně vložit kus sebe a svého podání, což je něco, co já hodně ctím a snažím se o to vedle autorských věcí i ve svých coververzích. Navíc kariéru vedle původních věcí i na osobitých provedeních coververzí postavili Ti nejslavnější umělci středního proudu.

I atmosféra na podiu se zdála o hodně uvolněnější. Mikeš Milý, zakladatel skupiny, držel tempo a nenuceně se pohyboval za svou sadou s originálním čtvercovým kopákem s logem skupiny. Ale z repráků šel sebejistý bubenický beat. Myslel jsem na to o to více, když Dan uvedl píseň z “hulícího období”, která měla být rozvláčná, sebelítostivá a podobně. Byla v angličtině a já jí moc neznal. Ale hudebníci v publiku si znovu připomněli, že i když píseň vznikne v rauši, neznamená to, že je to plytká věc. Naopak si mnohdy na sebe autoři ušijí bič. Protože v opojení substancí, či pravé můzy často “uhnete” z vyjetých kolejí rukopisu, což je někdy žádoucí. Těžko jsem počítal sudé a liché takty, které se neobvykle střídaly. Ale kluci je měli pevně v paži. Muzikantský to pamlsek a la Sting…

Dan Bárta, kterému během lockdownu narostly zase dlouhé vlasy pojednou zahodil svojí “rastaman” čapku, rozevlál háro a odložil brýle. Jeho silueta na podiu pak připomněla mladíčka, který kdysi do půl těla zprostředkovával hardrock i české louži. Realita se mu však lehce vymstila, když bez brýlí přehlédl pořadí v setlistu a rozvláčné se rozpovídal o následující písni, aby pak řekl “zapomeňte, co jsem teď říkal” a sklouzl k ůvodu jiné písně. Ale i kdyby to byl připravený fór, zabral skvěle. Narážka na to, že více přemýšlející menšina často trpí demokratickou volbou většiny je rovněž stále aktuálním odrazem české politicko-mediální reality show.

Dan otřel nalepené vlasy z tváře, poznamenal cosi o hrozné vlasaté módě a rastaman čapku opět nasadil za hřmotného smíchu a burácení publika…

Ale v bonboniéře setlistu byli další kousky. Ponurý hit “A to Tě trochu bolí” opravdu je i pro mezinárodní posluchače, jak Bárta s nadsázkou vtipkoval. Pamatuji si z minulého koncertu, jak jej uvedl jako světový hit, kterým pohrdla Metallica, aby ho pak proslavila Alice… Tento vtípek nezopakoval, ale krásně pohotově modifikoval. Takže, ačkoli jinak obkreslená, zůstala stejně vtipná pointa. A zůstal i fakt. Protože za tím, že Alice s Danem je bez legrace kapela evropského formátu si já tedy rozhodně stojím.

Sólový kytarista Lumír Václavík pálil svá sóla. Tolik jsem si je neužil, protože stereo rozvržení zvuku kopírovalo logicky rozložení kapely na podiu a já stál u levého reproduktoru. Mohl jsem tedy blíže sledovat levé křídlo a komunikaci kytaristy Martina Střesky a Dana, ke kterým se občas připojil se svým “Deaconovským” projevem i basák Zdeny Podskalský.

Právě například na coververzi “The Cult”, založené na posazených riffech a la AC/DC se hned ukáže rozdíl kapely z Horní Dolní a rockerů s nadhledem. Naoko se v ní nic moc neděje, sloka na dvou riffech, pak nějaké ta lehká zatáčka pro refrén… Ale dobří muzikanti vědí, že fór tkví i především v tom kam do rytmu ta kila posadit. Jakmile by to kytarista uspěchal, virbl se zpozdil, zpěv nefrázoval a nezatahoval dozadu, bylo by to jak se muzikantsky říká “po smrti”. Prostě průšvih bez tahu. Alice jednoznačně přiznává, z čeho vzešla. Protože tohle ví a zařezává, tam kde má. Vzniká tak ten rockový “tah”… To kouzlo… ten “m*d” (třípísmenné, těžko synonymovatelné, vulgární vyjádření sexuálního aktu, které je ale dokonale výstižné).

Pak už přišly stálice, které my pamětníci pamatujeme, když jsme se sklenicí mléka a sušenkami seděli u nedělní hitparády Eso, kde šťabajzna Terka Pergnerová (nebo to byl kožešník Leoš Mareš?) uváděla nový “videoklip s vosou”. Moje mamina vždycky říkala, proč si ten Bárta tak libuje v tom hmyzu… Tu zálibu pak, jak víme, povýšil na další level. “Slepej, mladej, mrtvej” začal signifikantní zpětnou vazbou kytary, evokující bzučení ve vosím hnízdě.

Očekávaným přídavkem byl pak hit “Ani náhodou” u kterého Dan trefně poznamenal a vzápětí dokázal, že refrén nemusel v celé délce zpívat už 30 let, protože to obstarají fanoušci. Následoval ploužák “Klidná”.

A protože publikum nechtělo, aby večer skončil, vytáhlo kapelu ještě na jeden přídavek. Do časového limitu nočního klidu zbývalo ještě 15 minut a kapela jej chtěla využít. Dan poznamenal s úsměškem, že hoteloví hosté dostali jistě to, pro co do Čech přijeli. Asi bych také nejásal, kdyby na nádvoří hotelu probíhal koncert (a nebyl to koncert na podobné vlně). Ale lehká škodolibost prý patří k životu. Poznámka, že zajdeme pak do hotelové lobby a “uděláme trochu čurbes jako zamlada” se setkala s výbuchem smíchu.

Jméno hotelu International se skvěle hodilo ke kapele, která je stále štikou místního českého rybníčku a které jsem vděčný za to, jak dává současným marketingovým produktům na frak poctivou muzikou. Bohatou na riffy a harmonie tak, jak je my ze staré školy máme radi a chudou na dušeprosté kolovrátky, které jsou dnes leckdy éterovým standardem. Aj, zase jsem trochu popíchnul. Nechtěně, pardon!

Jako bonus nás Dan Bárta už při prvních průvodních slovech nenechal na pochybách, že úspěšně boří klišé hardrockového vyžilce, protože jeho intelekt a pohotovost několikanásobně přesahuje zažité normy mnoha jeho slavných kolegů, což musí být jasné i někomu, kdo jeho fenomén teprve objevuje.

Sestavu jsem viděl už letos na JurkovičFestu, což bylo festivalové vystoupení a kapela musela dělat zvukovku postaru “do lidí”. Byla delší, ale vyplatila se. Zde ale patřila scéna výhradně Alici. (Což ale ve finále vlastně na festivalu také).

Zavzpomínám rád i na Benátskou noc, kde po naleštěných kapelách se samplery a přednahranými tracky najednou nastoupila 100% živá kapela a její první riffy začaly stahovat návštěvníky z okolních pódií tak, že kapely ve stejném čase musely pocítit problém s odlivem publika. I toho publika, které přišlo třeba na Mirai a nemělo potuchy o Alici, či syrové rockové muzice vůbec. Bylo to tedy jako když přistane ufo, které rázem proměnilo stokrát omílané “headlinery” v chudé příbuzné.

Koncert v Internationalu se chýlil ke konci. Po přídavcích a jásotu lidí hotelové zahrady jsem po chvíli uviděl i členy kapely a Dana, který povolil selfíčka, ačkoli jsem tušil, že je moc nemusí. Vnitřně jsem zabojoval, zaplašil stud a se slovy “vím, že budu jako pubertální fanynka, ale já o to fakt moc stojím” jsem si svojí fotku s mistrem také ukořistil. Pro mladého kluka, který začal koncertovat v dobách, kdy Alice byla objev devadesátek, jsou toto taková milá zadostiučinění. No jo. I s Ericem Martinem z Mr. Big jsme u pódia nechytli dobré světlo. Ale ten tmavý flek na fotce je Eric! A Dan Bárta si s ním nezadá. Na koncertě v prostorách hotelu International nás jako pravý mistr opět trochu proškolil jak se to má dělat.

Bonusem mi byl potom kytarista Martin Střeska, který si mě před časem všiml na facebooku a na koncertech jako diváka. Šel jsem ho tedy pozdravit a čekal jsem podle podiového image hrubějšího, odměřeného rockera s povislou cigaretou…ale odměnou mi byl neskutečně milý a pohodový chlapík s nadhledem a milý krátký rozhovor v kolegiálním duchu! Koutkem oka jsem si pak všiml kapely, která pózovala pro radost fanynce na vozíčku. Blesklo mi hlavou, že fotku s celou kapelou bych si taky přál. Ale chtěl jsem slečně zanechat privilegium. Aby dnes jen ona měla to “něco navíc”.


Dnes jsem ostatně dostal více, než bych se nadál a jsem za to vděčný. No jo. Slovy písně Hej Ty : “Jsem jejich…a jiná možnost není…”

Tak příště.