Backstage blog 4.8.13

Kutnohorská svatba, propocené trenky a kleklá Fiesta v lesích…

 

Vydali jsme se s mojí partičkou opět do Kutné Hory. Mám to město rád už od ledna, kdy jsme tam hráli na maturitním plese a skamarádili se s novými fanoušky. Po našem hraní se to hodně rozkřiklo, takže jsme tam letos zavítali už potřetí a vypadá to na častější návštěvy a je už asi jedno jestli pod aka značkou Blackbird nebo Vytásek&Co. Novomanželka Lucie nás ozvala do příjemné venkovní zahradní restaurace Dačický. Vše probíhalo mile, korektně, maily, telefony…

20130803_210658

Ten den vše probíhalo fajnově. Sbalil jsem si věci, naložil aparaturu a vyrazil pro Stříbrňáka, kterého jsem nakládal cestou. Tomáš s Karlosem už byli na cestě. Mám čerstvě po technické, kontrolka nádrže ukazovala přes půlku, takže tradá… No jo… Tradá… Blízko Kutné Hory (!) auto nečekaně chcíplo. Ale nastartoval jsem a pokračoval. Ve stahujících se intervalech se to opakovalo. Auto stahovalo smyčku… Ve městě jsem minul odbočku a protože centrum je plné jednosměrek, auto už odmítlo jet. Ok. Naštěstí jsem si dal dostatečného “fóra” a měl jsem ještě trochu času. Otevřel jsem kapotu, zkontroloval rezavou vycáknuvší vodu. Totiž, nějakou záhadou mi od té opravy před nedávnou technickou nefungují kontrolky na palubce, takže vaření auta poznám jen podle zápachu-a ten byl podobný. Dotlačil jsem auto na kopec, protlačil jej skrze pěší zónu a dostal se pod kopec, kde jsem zaparkoval. Tomáš s Karlosem přijeli, přeložili jsme aparaturu a věci a dostavili se-já už totálně propocený-na místo. Přivítali se s nevěstou, postavili bedny a šli se převléknout.

Tam jsem zazářil podruhé. Ve vedru jako včera-a nechápejte mě špatně, já miluju vedra-jsem měl klasické plavko-kraťasy co se nosí “naostro” a tílko. Jasně, vzal jsem si náhradní slipy do auta…jenže…zůstaly v odstaveném autě…! Byla tu tedy možnost buď si vzít “hrací kalhoty” naostro, což by asi zavánělo spíše východoněmeckým pornofilmem, než hudební produkcí a nebo… uff… nebo jak píší amíci “awwww”…. natáhnout kalhoty přes kraťasy. Ano, “B” je správně. S nechutí jsem se vsoukal do kalhot, pot mi čůral všude po těle a vzpomněl jsem si na pohádku o Ptáku Ohniváku… Ledvinku s dokumenty jsem si zamknul do batohu.

 

Zjistil jsem také, že mi nefunguje sluchátkový výstup na pultu, takže nezapojím in ear odposlech. Ok. Tak postaru-odposlech z beden… Naštěstí jsem se takhle nahrál dost-s mizerným odposlechem, tak mě to nezaskočilo… Košile okamžitě začala vykazovat propocené dalmatinské fleky. Tílko, které jsem si připravil pod ní, zůstalo totiž také v autě… Oblékl jsem si tedy zpět to původní, propocené, abych vypadal trochu jako člověk a větší část mokra zůstala zadržená v tílku a ne v košili…

 

Začali jsme. Vše probíhalo skvěle, moc jsme si to užívali. Skvělí lidé. Nikdo na mě nepadal. I na místě bez podia, či jiného oddělujícího prvku, drželi ohleduplně odstup od kapely-to se často nestává. Mám rád hraní “na divoko” v místech, která k tomu nejsou třeba uzpůsobená, ale nejsem pokrytec, abych tvrdil, že každé hraní je super… Někdy Vás při hraní na objednávku lidé hodně otráví svojí bezohledností nebo přezíravostí, aby pak-až se to zlomí-řádili a nechtěli Vás pustit domů. Průběhy různých hraní by vystačily na mnoho článků a já o tom napíšu jindy. Ale naštěstí nás to pořád baví a hrajeme většinou pro fajn lidi. Ale tihle… tihle byli nad očekávání super a pro mě nejpohodovější svatební hraní sezóny…

 

Hosté byli nadšení, rozdali jsme vizitky a po hledání ledvinky s penězi a dokumenty, kdy jsem podruhé zazářil, a kdy už jsem propadal lehkému zmaru nad ztrátou cca 6.000 (měl jsem před sebou ještě cestu do Hranic na Moravě, kde se ženil náš bubeník z Lajťáku) jsem jí našel schovanou na dně batohu… Tomáš mě hodil k autu a nastala chvíle pravdy. Auto škytlo, a chytlo. Zkusil jsem svíčky, všechny ok. V pohodě jsme dojeli k restauraci, naložili, vyrazili. Kluci v jednom autě, já s aparáty v druhém… Čekala mě cesta do Hranic a bylo cca 23.50… Zvažoval jsem to. Přeci jen, nevěděl jsem co je s autem. Tak jsme jeli spolu cca 10 km a pak se kluci odpojili. Vtom se plyn “propadl” auto ztratilo výkon a …konec. Vždy tak po pěti minutách jsem zkusil startovat. Auto poskočilo, na chvíli chytlo a ujelo kousek. Stará cesta Kutná Hora – Praha, všude kolem pouze lesy a sem tam nějaké vesnička… Situace… Dostal jsem se 11 km od Kutné Hory. Střídavě tlačil, poskakoval, čekal. Všechno vypadalo, jako když tam prostě nejde benzín. Jen mě mátlo, že nesvítily kontrolky ani při startování. Ale baterie ok, svíčky ok, voda ok… Bylo jasné, že do Hranic se nejede. Co víc, že domů se nejede!…Alespoň prozatím. Proběhlo pár starostlivých telefonů od kluků z kapely, co už byli skoro v Praze, pár nápadů co jsme zavrhli a pak jsem se rozloučil s tím, že to nějak vyřeším a připadal si jako válečný hrdina co se obětoval a zůstal vzadu na vlastní nebezpečí. Střídavě jsem lezl pod auto, zkoumal hadičky, třásl nádrží abych slyšel čvachtání benzínu…ale nic… Ručička tvrdošíjně ukazovala půl nádrže… Jenže…uvědomil jsem si, že to samé ale ukazovala už na začátku cesty… Svitlo mi a zastyděl jsem se nad trapností okamžiku… Že by… BENZÍN???

 

Ale co ta ručička!… No a pak jsem si vzpomněl, jak mi opraváři říkali, “že mi to tam chtěli nějak propojit, ale že jim to nějak jiskřilo”…a došlo mi, že asi nevyměnili pojistky, které odpálili, což vysvětlovalo absenci kontolek. Mechanické čidlo benzínu se také “zakouslo” a já bláhově vyrazil na úsek o kterém jsem VĚDĚL, že nemá žádné benzínky (první je až někde u  Tehovce u Říčan-cca 40 km od místa). Kluci v autě neměli kanystr…a už byli pryč. Starostlivý Stříbrňák se nabídl, že pro mě přijede, ale druhý den odjížděl kamsi na tábor, tak jsem to po něm nechtěl.

 

Zkrátím to. Moje drahá polovička sedla do auta a vyrazila. Já mezitím z nudy auto odtlačil přískokem, kdy auto poskakovalo na jedničku na výpary a já ho více či méně tlačil-no spíš více. Z vesnic byl krásný pohled do dáli ku Praze. Ve vlahé noci v polích, ovíván vánkem, jsem sledoval blesky bouřky, která tam zuřila. Takhle jsem se posunul cca o 400 m v naprosté tmě, v polích, lesích kdesi u vesnice Cholochov, nebo tak nějak… Dál už jsem musel zastavit kvůli zúžení vozovky a riskovat tlačení v protisměru jsem nechtěl… No, žena (jak svým polovičkám říkáme mezi některými kolegy z kapely) mi přivezla kanystr s benzínem. A já si říkal, ok, zkusme nejdříve tohle, ať víme, že to NENÍ benzínem… Nalil jsem hlt do nádrže, auto zacvrlikalo plyn zaržál a já vyrazil rychlostí blesku… Po dvaceti kilometrech bylo jasné, že to BYLO benzínem.

 

V Říčanech jsem narazil na Shellku, pořádně natankoval a vrátil se ke starému dobrému zvyku z Drakouše (mé staré Škodovky 120, kterou jsem měl asi 8 let). Totiž – kontrolovat benzín podle ujetých kilometrů a počítat s tím, že ČIDLO KECÁ!!!… Jak jsme se přiblížili k metropoli, vjeli jsme do průtrže bouřky a jako zakončení jsme promokli během parkování domů… Těch pár metrů stačilo… Udělal jsem si čaj s medem, vlezl do horké sprchy, do pelechu a užíval si zasloužený odpočinek. Ne, do Hranic už jsem nevyjel. Nechtěl jsem už nikam. Moc mě to mrzelo, protože bubeníka Šidošiho mám rád a pokud jim to vyjde, asi už jeho další svatbu nezažiju, ale věřím, že to s klukem nějak napravíme nějakou “dotočnou” v Praze…

 

Podíval jsem se na hodiny… Bylo 4.23… Padl jsem do komatu a teď, po snídani píšu čerstvé zážitky… Hezký den amigos…