Backstage blog 19.8.13

Náladičky, menstruace a letní bilance

 

Sedím v autě. Na pražském Strahově. Blízko místa, kde kráčely dějiny a giganti jako Rolling Stones, Bon Jovi, U2 a trochu tady sumíruju. To místo má pro mě spirituální hodnotu.

Znáte ten moment kdy si myslíte, že to na vás všechno padá? Já jsem tu, protože už dlouho potřebuju vypadnout. Ze stereotypu. Rozptýlit se. A je s podivem, když takhle sedíte a listujete telefonem, komu napsat, s kým jít na pivo, tak se Vám nejen seznam rapidně zúží, ale – světe div se – každý má něco na práci. Někdo je doma s průjmem, někdo je doma u počítače, někdo zrovna někam jede… A přichází to časté: “Hele tak nějak tenhle tejden, nebo ten příští…”. No, ale kolik jich ještě bude, těch příštích? A kam se to ženeme?

Listujete, riskujete oživování vztahů a vazeb, které by vlastně neměly být oživeny, promítáte si možné scénáře schůzky s tím, či oním. Kdy naposledy to vlastně bylo tak, že prostě někdo řekl bez plánování: “Jo, zajdeme. V kolik a kde?”.

Mám pocit kamikaze. Na jednu stránku nemůžu vydržet v klidu, něco mě hecuje něco dělat, – něco smysluplného a hlavně nesedět doma a nezažívat miliardy stereotypu. Dny jsou si teď příliš podobné a já cítím, že mě to zabíjí… Zachraňuje mě jen to, že jezdíme více hrát a máme podobné zážitky, ale na jiných místech…  No možná bych raději mohl “zaglosovat” průběh.

 

Začátkem týdne jsme hráli s “JV&Co” 2 koncerty unplugged U Pavouka a bylo to super. Pak nás čekalo repete s coverbandem Lightmotif na náplavce u Bajkazylu. Měl jsem smíšené pocity. Těšil jsem se na hraní, ale už méně na věci okolo-jako případného opilého týpka, vrávorajícího s pivem nad přívodem elektriky, lidi co na Vás padají, protože není oddělená stage či prostor pro kapelu… Ale bylo to v pohodě. Lidé byli skvělí. Začali jsme hrát pro pár lidí a náplavka se opět zaplnila. Přišli i mnozí naši “klienti”, kterým jsme hráli na svatbě či na firemním večírku. Já se tentokráte “šprajcnul”, že autem prostě nepojedu. Chtěl jsem si to užít a ne se prodírat autem po náplavce jako minule. A bylo to báječný. Přišel jsem pěšky. A stejně – s kytarou, batůžkem a stojanem jsem odešel-trochu v podroušeném stavu. Cestou jsem ztratil svetr, tak jsem se vrátil a viděl, jak kolem něj jezdí auta na Jiráskově mostě. Tak jsem ho sebral, k údivu kolemdoucích oblékl a pokračoval směrem domů.

Další den byla svatba ve vile Grébovka. Čekal jsem opět ze strany objektu arogantní zacházení, agilního strážce parku s připravenou zbraní a nervózního provozáka. Ale ejhle. Provozák byl v pohodě a milej, dohodli jsme se na všem s porozuměním o nočním klidu, akce proběhla bez nervů, v pohodě, a se strážcem parku-jiným než minule-jsme si při odchodu popřáli hezkého večera. No neee! Takže s už málem zavrženou Grébovkou to nakonec možná nebude na bojkot o kterém jsme uvažovali…

Cestou zpátky jsem se stavil na Žižkově v kempu a majitel hned: “Hele, máme tu hudební stan, nezahrál bys něco?”. No jasně… Dal jsem okolo 6 věcí, stan se zaplnil, já si udělal reklamu na úterní koncert, dal si dva Birelly a odcválal se svou Fiestou k Neumětelům.

Doma pracuji na internetu, ufff, programování… Ale je to potřeba…holt “řízení” kapely, repertoár, mp3, nahrávky, psaní značek pro záskoky. Vše musí být dostupné a ucelené na mé “intranetové” stránce.
Jen stereotyp mě zabíjí. Jeden doktor, po tom co jsme si dlouho vyprávěli, to označil diagnózou (jednou z mých několika) – “Sensation seeker” – člověk, co prostě rozbíjí stereotyp vyhledáváním nebezpečných či jinak nevšedních zážitků, aby neměl všední život. Možná namítnete, že můj není všední. Není. Ale teď momentálně není kam jít. Balení, auto, postavení, nazvučení, hraní, pauzy, balení, auto, vybalit, doma, spát, ráno-spíše dopoledne… Domácí život také momentálně víceméně podobný.
Jak to počítám, během srpna je to 17 koncertů. To je super. Jen bych si přál lepší organizaci a především, aby bylo více koncertů s autorskou tvorbou. Coverband je super, ale kromě hraní skvělých věcí se skvělou kapelou a dobrého výdělku to pro mě teď nikam nevede. Nebo to alespoň nevidím. Alternativou je asi hraní v zahraničí. Prostě se posunout zase o další krok. A samotné hraní je totiž třešnička na dortu… Je kolem toho hodně organizování a opruzu-například když Vás nechtějí nechat přistavit auto k místu, kde hrajete a chtějí abyste nosili aparaturu 300 m a pak jeli přeparkovat kilometr od místa, kde hrajete. To jsou věci, které nejsou vidět, ale užírají hodně nadšení a energie. Ale moje krize z minulého týdne se zdá být zažehnána. I tak je to milionkrát lepší než dělat někomu šaška v kanceláři… A kapela hraje skvěle.

No, jsem stále na Strahově a teď se sem vysápali dva cyklisti a jeden říká:”Jsem si pěkně stlačil kou…e… To si ho asi vyndám…” No, naštěstí to neudělal. Pošteloval sedátko, šlápl do pedálů, zahrabal a zmizel i s tím druhým v oblaku dýmu. Chtěl jsem jet odvézt nahrávku jednomu chlapíkovi z agentury no a místo toho sedím nad zbytečností toho všeho, sedím a kašlu na to. Pošlu to internetem. Jedu domů kolem mé oblíbené pizzerie. Má zavřeno…
Tak zase rohlík a něco…

 

INTERMEZZO

 

Už jsem doma, mám za sebou třetí díl Kmotra – miluju thle filmy a fenomenálního Al  Pacina… No jo. No a pak juknu a v TV Poslední Samuraj… Samé zamilované filmy…

 

INTERMEZZO

 

Sedím na míči a píšu blog… Odesílám… Korektury… Mějte hezký týden :)…

 

www.janvytasek.com