Vzpomínka na třináctou komnatu roku 2006…

Dlouho jsem nepsal. Tenhle článek bude trochu filosofický, takže hloubavě vpřed… Já nevím, kde se to v lidech bere, ale věřím, že je to přirozenou součástí. Jak říkal trochu  netradiční anděl v mém oblíbeném filmu Constantine:“Jen tváří v tvář hrůze se ve Vás probudí ušlechtilost. A Vy (lidé) dokážete být tak ušlechtilí…“. Měl pravdu.

Pro mě je druhý srpnový týden spojen – mimo jiné – i se vzpomínkami na rok 2006, kdy pro mě touhle dobou skončilo léto. Ležel jsem v nemocnici po úraze s useknutým prstem. Jistě uznáte, že pro kytaristu je to tak trochu problém a dost zásadní rána. Dělal jsem s tou hoblovkou tolikrát, udělal s ní tolik věcí…a táta říkal:“Bacha, nabrousil jsem to a zvednul trochu nože…“

Stačily dvě dvanáctihodinové noční v hotelu, kde jsem vydělával na desku „Lost And Found“ a téměř nulový spánek a z práce rovnou na hoblování latí… Přiřezával jsem poslední (!!!) laťku a vtom mě doslova kopnul kůň… Byla to pecka. Držel jsem se za ruku a tušil, že to není jen tak. Bál jsem se podívat. Pak jsem zvednul ruku před obličej a naskytl se mi hrůzyplný výjev. Zíral jsem na useknutou rukavici i s prstem-respektive seseknutou část prstu s odhalenou bílou kostí. Panika… S krvácejícím prstem jsem zoufale hledal v pilinách useknutý kousek který byl pochopitelně rozemletý… No zkrátím to. Díky známé doktorce, která nám poradila kam zajet, jsem s prstem v puse odřídil převoz do Vinohradské nemocnice a využil kouzel plastické chirurgie. Paní doktorce Evě Leamerové vděčím za to, že dnes hraju na kytaru… Vymyslela to hezky. Na prstu mám kousek masa z dlaně na dlani kousek ze zápěstí… Ta bolest byla vedlejší. Podstatné bylo, že jsem chtěl hrát a neexistovalo nic, co bych nechtěl zkusit. V nemocnici jsem potkal lidi se kterými jsem se spřátelil. Byli jsme kolegové v utrpení a bojovníci na cestě k uzdravení…

Píšu o tom proto, že je s podivem, jak se Vám najednou vyčistí priority. Vše je najednou vedlejší, všechny „problémy“ zmizí. jen se chcete uzdravit a mít to, co jste měli. Dostat se zpět tam, kde jste byli. Myslím, že jsem člověk s pokorou a s vděčností a skoro každý den děkuji za věci, které mám. Jedno z mých životních přísloví je, že člověk, který si neumí vážit a neuvědomuje si co už má nemůže být nikdy šťastný. Úraz se mi stal v době, kdy jsem už asi rok či dva znovu intenzivně nasával literaturu o filosofii a různá moudra zkušených, takže jsem si i v téhle tragédii dokázal najít něco pozitivního, i když to bylo zoufalé a těžké a sám jsem si na chvíli s tragikomickým patosem říkal Tříprsťák Jack… Vídám kolem sebe spousty lidí, kteří si nedokáží vážit toho co mají. I když, nikdo nejsme ze železa, a občas si postěžovat či postesknout je potřeba… Ale jen občas. Neměl by to být životní styl. A proto jsem rád i za tyhle tvrdé zkušenosti, které mě dovedly k tomu, že já to myslím umím a vážím si a jsem vděčný…

 

Uběhly dvě operace. 10.8. 2006 se stal úraz. V září jsem si zkusil zahrát jako host na večírku v Bondy baru a v říjnu jsem odehrál tříhodinové vystoupení. Bylo potřeba, aby živé maso do kterého se bořily struny ztvrdlo a ohrálo se… Jo, bolelo to docela dost… Ale já chtěl hrát… Výsledek se brzy dostavil…

 

Ano. Je fakt, že to není bez následků a že některé akordy mi dodnes dělají problém a že Eric Clapton ze mě asi nebude. Ale já to vlastně nepotřebuju. Jako vedlejší produkt jsem se naučil hrát některé obraty jinak, což hudbu vlastně obohatilo a paradoxně přineslo dobré věci. A moje připomenutí? Pokora, vážit si toho, co člověk má a vůle jít si za svým… To jsem si vzal z téhle zkušenosti, kdy se mi obrátil svět vzhůru nohama a já viděl, jak prodávám své milované kytary… Výsledkem bylo, že jsem si z nemocenské koupil kytaru, kterou jsem chtěl už před lety…a později dokončil desku Lost And Found, kde jsem nahrál většinu kytar, piano a podobně…

 

Znovu jsem si ten pocit vzdáleně připomněl letos, když jsem si při cvičení zlomil prst… Ze tří plánovaných týdnů bylo pět s dlahou na prstu levé ruky (sakra proč vždycky levá???)… No a co se stalo? Připomněl jsem si zase, že život nepočká a je potřeba žít dneškem a nečekat. Vymazat ze slovníku slova „až“ a „někdy“… Koupil jsem si motorku, kterou jsem chtěl už 7 let (jsem totiž odmalička motorkář a od 9 do 20 jsem jezdil)… A od února, zima nezima, dlaha nedlaha jsem jezdil…

 

Snažil jsem se vzít si z toho pozitivní. Jasně, prst dodnes bolí a není to ještě ono. Naštípnutý kloub a poškozené vazy chtějí čas…ale je to lepší…

 

Naposled jsem si připomněl že nic tu není garantované, samozřejmé, náhlou smrtí Robina Williamse. Já s ním na pivo nechodil, nebyli jsme kámoši, přesto mě to rozesmutnilo. Ten chlapík měl v sobě cosi neskutečně vřelého a milého. A Dobrý Will Hunting (který odstartoval hvězdnou slávu jeho tvůrců, dvou snílků kamarádů Matta Damona a Bena Afflecka) je pro mě dost zásadní oblíbený film. Z výčtu těch Robinových by jich bylo mnoho…

Proto je vidno, že vše se může změnit ze dne na den a na nás je vážit si každé minuty štěstí kterou máme, pustit nesmysly z hlavy, být k sobě upřímní a věnovat pozornost svému vnitřnímu já, které je napojené na Vesmír, na tu naší Wikipedii, kterou máme jen tak jako dárek a jen je potřeba se na ní občas napojit… I když jako „kreativní umělec“ (to je tedy označení :)) mám svoje démony, tak právě i oni mě paradoxně pomohli pochopit spoustu věcí a přivedli mě ke spoustě informací, vědění, a k tomu být vděčný“… A co tedy pak vlastně definuje to, zda jsou zlí či dobří?

 

A zase se můžeme zabývat sklenicí, která je buďto zpola prázdná nebo zpola plná… I když si občas postěžuju, je to nekonečný boj, trvalo to dlouho, ale dnes se snažím pokud možno o ten druhý pohled…

 

Takže toliko vzpomínky na srpen 2006, moje ponaučení a obohacení a já se chystám brzy na nahrávání další desky. Nechci působit jako guru, ale zkuste si na 10 minut vysadit, zavřít se do ticha a vzpomenout si na to, koho máte rádi, s kým máte to privilegium trávit a sdílet váš čas, tu nejcennější komoditu na tomhle světě. Protože já to často dělám a svého času si vážím a snažím se ho trávit smysluplně. Nevím, jak Vám ale mně vždycky to poznání skromnosti a vděčnosti udělá moc dobře a myslím, že na tom co dělám je to vidět… Snad to brzy potěší i Vás.

 

Mějte krásný den.