Týna

Hudba a text: Jan Vytásek * Album: Live@Joe (2013)

Půl třetí ráno po tolikátý
v hlavě rozevláno, boty sněhem zavátý
a skrz noční klid, píšu texty zválený
Strahov Jedenáctka, Jamesona za rohem
barmanka vlídná dává do plastu ven
kde štípe mě mráz, ale hřeje mladý vědomí

O tom, že Týna, náhodná víla
Týna, s křídly motýla
nejsem ten typ, jako všichni kolem ní
Týna, jemně mě vábí
manekýna k pomilování
zdá se to fajn, ale něco na tom nesedí

Začla to sama o sobě řekla toho dost
že dělá tam a tam co všechno dělá pro radost
líčila past, abych zaplál jako ostatní
Nejsem ten chlápek co to zkouší na každou
možná nesmělej typ, co čeká až se ledy hnou
ale neuhlídáš, že šel bych tam kam všichni jdou

To fakt ne…

Jenomže Týna, náhodná víla
Týna, s křídly motýla
zdá se to fajn, když to zatím hodnotím
Týna, básně jí skládám
do klína, ruce jí vkládám
nepospíchám, možná už jí neuvidím

Do vlasů sbohem jemně ještě zafoukám
na každej pád jí asi už nepotkám
možná dala mi víc, než kdyby zašlo to jen kousek dál…

Týna, náhodná víla
Týna, s křídly motýla
zdá se to fajn, jejím citům asi neublížím
Týna, básně jí skládám
do klína, ruce jí vkládám
nepospíchám, ale zpátky už se neohlížím

Strahov Jedenáctka, Jamesona za rohem
barmanka vlídná dává do plastu ven
kde štípe mě mráz ale hřeje jak to bylo s ní…
ona a já to vím…


Ze zákulisí:

Byl jsem jednou s kamarádem, co dělal na TV Nova na jednom jejich večírku. Nikoho jsem tam neznal. Ve společnosti trochu vyčnívala jedna obletovaná blondýna. Trošku afektovaná, ale každý kolem ní kroužil a na ní bylo vidět, že si tu pozornost náležitě užívá a vyhledává. Její zahraniční kolegové – jí říkali s dialektem Martýna. (To jsem pak zkrátil na Týna).

Za nějakou chvíli přišla a začala si povídat jako odkud jsem se tam vzal a podobně. Bylo jí totiž divné, že jsem se taky nesnažil k ní přiblížit sám. Ale bylo to vlastně docela milé. Časem jí však začalo být divné, že se to nikam nevyvíjí. Byla myslím trochu nesvá, že jí nebalím jako všichni. To mohlo mít mnoho důvodů, a v neposlední řadě i ten, že nesnáším být součástí stáda. A stáda nedomrouskaných lichometníků? No, to fakt ne… A ona střídavě přicházela a odcházela, přicházela, odcházela. Na baru si pak přisedla její kamarádka a začala něco o řečech jako že kluci jako já chtějí jenom jí (Martinu) a podobné přiopilé ptákoviny. Tak jsem to pomalinku zabalil.

Když jsem vyšel ze dveří, viděl jsem jí venku stát. Prohodil jsem jen víceméně řečnicky, jestli budou v pohodě, odvoz a tak. Ona že jo. Rozloučil se, pozdravil a dal se na cestu pěšky domů. Martina neodpověděla. Zda byla uražená nevím. Některé věci jsou určitě lepší ve fantazii… No a cestou zpátky z Dejvic přes Strahov domů v mrazu a sněhu jsem pod těmi dojmy napsal tenhle text.