Jak jsme točili videoklip na Angelinu – part II. | Jan Vytásek

Jak jsme točili videoklip na Angelinu – part II.

Asi v půl osmé jsem se probudil. Naspal jsem 3 hodiny, ale adrenalin z připravovaného klipu a zodpovědnost “hlavního vedoucího”, který má finální vizi, mě příjemně vytáhl z postele. Dychtivě jsem vykoukl z okna. Oddechl jsem si, s vírou, že přeci jen si někdo nahoře řekl:”Hele, už jsme ho zkoušeli dost, myslí to vážně, tak ho teda podpoříme”, a poslal mi avízované slunečné počasí. Teď do sprchy, hezky prohřát, vydrbat, umýt hlavu, aby v klipu nebyl umaštěnej sedlák. Vyfoukat, obléct, sbalit a na snídani. Postupně se začali vyhrabávat i mí spolunocležníci. Šel jsem jako předvoj, trochu poklidil v místnosti u krbu, aby se neřeklo, že jsme byli hluční a ještě nechali bordel. A to už jsm potkal paní z penzionu, co nám šla dělat snídani.

20141028_083000
Ranní pohled z okna penzionu Kachlička

Snídaně byla milá a za 50 kč bohatá. Dokonce jsme dostali domácí vajíčka! No luxus. Pak už rozloučení a telefon Milanovi, který avízoval, že kluci už přijíždějí do Doupěte. Telefonem jsem ověřil, zda se sešla druhá část štábu – Mirka, kamerák a kluci – v Praze a jestli už jsou na cestě. Byli. Vytáhl jsem Shadynku z kůlny, zbytek sedl do Mustanga a vyrazili jsme-směr Doupě.

U venkovního motorkářského bistra Kokorel, části Doupěte už jsem zdálky viděl asi 4 motorky. Jádro podpory utvářeli Kuba Sajdl, Luděk Sigmund, Roman Machala a samozřejmě Milan David, šéf Doupěte. Přivítali jsme se, zavolal jsem frakci 2, která už byla naproti u benzínky. Postupně začali přijíždět další motorkáři. Dorazili Radek Zeman s trojkolkou, Matin Zita s Drobkem. Obavy z nedostatku lidí se rozplývaly s každou další motorkou. Jasně. Nebyla to ještě kolona, ale už by se z toho dalo přinejhorším nějak vylhat…

Přednesl jsem klukům předákům svojí vizi, a šli jsme hledat vhodné místo. Kuba nás zavedl na uzavřenou silnici, kde jsme natočili první obraz. Pak následoval další s motorkami. Naše Angelina Mirka se převlékla do slušivých barových šatiček, fotoaparáty začaly cvakat, Kuba a Luděk zorganizovali skupinu asi 20ti dorazivších motorkářů a zavedli nás na cestu. Kameraman Pája seděl na trojkolce za Radkem a točil jízdu. Kluci skvěle spolupracovali, Kuba a Luděk organizovali motorkáře, točili jsme kus jízdy natřikrát, plus scénu se stopováním a nasedáním.

Motorkáři nabírají Angelinu…

Poté jsme jeli nazpět do Doupěte. Tam už se motorky nakupily, stavil se i Had s partou motorkářů. Využívali jsme co se dalo, každý záběr byl dobrý. Někdo spolupracoval, někdo si to točil na telefon, někdo se smál… ale především nikdo neprudil. Naši motorkáři odjeli na vyjížďku, my jeli kousek s nimi kvůli záběrům. Roman vzal kameramana do auta, ten z kufru kombíku točil. Za městem jsem se odpojil, cítil jsem jak se Mirka klepe zimou. Nemělo cenu jí dál trápit a riskovat nachlazení. Užila si holka dost. Takže zpět do Doupěte. Pauza, nedojedený guláš, naverbovat další motorkáře, natočit příjezd do klubu.

 

Začala mi zlobit motorka. Udělali jsme první záběry včetně mě a další jeli jen kluci. Roztlačil jsem jí, ale cítil jsem problém. Pak už nechtěla jet vůbec. Pochopil jsem, že své jízdy jsem pro ten den dotočil, ale to nevadilo. Teď bylo potřeba dodělat obrazy. Mezi motorkáři se ukázali další co spolupracovali. V obrovské hale sice bylo těžké organizovat popíjení motorkářů u baru. Nebylo jich tolik a nesoustředili se na daná místa. Cítil jsem, že jsme na hraně, byl jsem rád že spolupracovali a už jsem je nechtěl “prohánět”. Tak jsme se soustředili více na detaily a dotočili zbývající scény a i za pomoci “Hellboye” Jirky, chlapíka dokonale vystylovaného včetně svého Harleye do podoby filmové postavy. Následovaly dotáčky odříkávání textu v češtině i v angličtině. Měl jsem taháky, ale nechtěl jsem je hledat a lepit kdesi, a navíc jsem se chtěl dívat do kamery. Tady se mi hodilo, že jsem se anglickou část memoroval za jízdy předešlý den.

 

Asi v 19.00 večer padla poslední “klapka” a bylo hotovo.

 

Śtáb se pomalu balil. Holky s Mustangem už byly pryč a k nelibosti jsem zjistil, že i s mýma botama, tričkama a zateplenýma kalhotama ve kterých jsem měl jet do Prahy. Nevadilo. Adrenalin mě hřál. Zbývala otázka co motorka. Vize, že odjedu do Prahy a pro motorku přijedu s dodávkou byla neklákavá. Pak mě napadla spásná myšlenka zatřást jí a poslouchat, jestli nějak nezmizel benzín, taková blbost… Ventil přívodu byl totiž v poloze normální. Během cukání jsem ho přepnul na rezervu, ale ani tak se nic nedělo. Přídavná světla mi navíc trochu ojela baterku takže start už jen roztlačením. Ale fakt to vpadalo na sucho. Sirkou jsem svítit nechtěl. No zkrátka, dotlačil jsem jí k pumpě, nabral a už z kopečka motorka vesele chytla a vyrazila. Strašlivě se mi ulevilo. Jasně, připadal jsem si trochu jako trouba, ale tu věc s ventilem jsem dodnes nevyzkoumal, proč se to jako stalo. Ale to bylo jedno. Udělali jsme společnou fotku, rozloučili jsme se spolu se štábem, postupně odjeli i kluci, ke kterým jsem cítil velkou vděčnost. Nenechali mě v tom a přijeli. O to více mě potěšil Radek s trojkolkou, který odjel už odpoledne, protože měl porouchaná světla, ale i tak dorazil. Co jsem nevěděl, že až z Prahy. Jen tak, tam a zpátky, aby mě podpořil. To bylo opravdu milé.

 

V Doupěti jsme zbyli čtyři plus dva psové E-mailík a Indy. Popili jsme lehce, já se pak odporoučel na pohovku a tak nějak zaslouženě a spokojeně usnul… Druhý den mě čekala cesta v mrazu zpět do Prahy a několik schůzek.