Jak jsem degustoval Sauvignon

 vinoteka_u_lachtana_thumb[1

Měl jsem onehdy fanynku. No vlastně snad ještě mám. Začala chodit na naše koncerty a přivedla k našim vystoupením a hudbě spoustu známých, ze kterých se postupem času stali i mí známí. No a jednou mě pozvali, že jdou degustovat víno.

Předesílám, že cítím jakousi “odtažitost” ke všem těm “znalcům” a la Radek John – resp. takhle bych to řekl: Něco na tom mi přijde hrozně “snobistické”. Vím, že jde jen o můj subjektivní pocit a sommeliéři-jak se profesionálním degustátorům říká-jsou lidé obdaření vyjímečnou dovedností a proto se těší mému respektu jako každý kdo něco umí dobře. Můj lehký odpor patří spíše lidem, které potkáte na výstavě obrazů, kde srší namemorovanými poznámkami aby oslnili okolí, ale nemají potuchy jak na ně obraz mluví a co říká. Slovy citátu:” Můžete číst o Michelangelovi, ale nevíte, jak to voní v Sixstínské kapli”. Je to jistá póza a povrchnost. Nicméně, nebo možná proto jsem vyrazil rozšířit si obzory a svému podvědomému předsudku jít čelem, abych se ho třeba zbavil.

Byl jsem překvapen intimitou sklípku, kde jsme měli rezervovanou pohovku. Jakožto neznalec jsem prohodil, že snad půjde o červené víno, protože bílé už dlouho nepiju. Měla mi napovědět titulka “degustace Sauvignonu”… Když jsem zjistil, že půjde o bílé, pojal jsem to jako dvojitou výzvu a možnost okusit, jestli mi opět bílé nezachutná. Zachutnalo.

Pan Lácha, majitel vinárny U Lachtana počal rozlívat vzorky a my si začali dělat poznámky k daným vzorkům. Přítomné dámy i pánové vypadali, že nedegustují poprvé, naše názory se občas scházely, občas rozcházely. Kamarádka Saša, iniciátorka společné akce, místo vyhraněných kolonek pro body připisovala chutě a poznámky. Chytré. Začal jsem to dělat také.

Kdosi sháněl “odlivku” pro vzorky, které mu nechutnaly. Zažertoval jsem, že může použít mojí skleničku. Prošli jsme zhruba 11 vzorků a po šestém jsem cítil jemné ovínění. Bylo mi příjemně. Následovala “slepá degustace”, při které jsme měli zkusit poznat po chuti, o jaký vzorek vína z předchozích se jedná.

Výborně jsme se všichni bavili až na slečnu, která se představila jako Nikola a která se nám jala vyprávět jak si s přítelem staví domeček a jak byla v Kanadě, kde musela nosit pepřový sprej na medvědy. Pro někoho s emigrantské rodiny jejíž polovina od roku ’68 v Kanadě žije to bylo úsměvné. Leč, překřtil jsem si jí na Nikolu Teslu a nenechal cloumat hněv svým majestátem, i když se mě později s lehce koketním mimoidním výrazem a značně ovíněná snažila bůhvíproč urazit, ačkoli jsem si jí vůbec, ale vůbec nevšímal. A nebylo to kvůli tomu, že vypadala jako Bára Hrzánová bez charismatu a talentu. Prostě mi byla nesympatická… Všichni ostatní byli naštěstí moc fajn.

Nuže, začala degustace. Dámy počaly kroutit skleněnou nožičkou, cirkulovat tekutinou a vnořovaly své nosy do rozvlněných skleniček s vínem. Tu a tam polohlasně komentovaly, tu a tam sdělovaly své tipy. V něčem jsem souhlasil, v něčem ne, ale nějak jsem tam prostě podle pocitu poslal nějaké číslo vzorku.

Degustace skončila a já, předpokládaje svojí neznalost jsem se netajil svým pobaveným očekáváním, že budu asi na posledních příčkách. Jenže ouha. První dvě byly 50 na 50, takže trefa, a další následovaly. Po páté uhodnuté jsem zaslechl i ševelení:”Hele, co tam má napsanýho von?”… Bylo to o to milejší, že jsem dával sem tam i velmi odlišná čísla než někteří. No, resumé bylo povznášející. Z 11 vzorků jsem uhodl 7 a stal se vítězem místní degustace. Asi štěstí začátečníka, či co. To byla legrace! Tohle napíše jen sám život. Kuriozita. Absolutní neznalec a tohle.

Tak jsme popili, pojedli, já si odnesl láhev s poznámkou “Angrešt” domů. Chtěl jsem i “Dolce” ale bylo vyprodané. Povedený večírek jsme zakončili v mé obvyklé “poslední štaci” – v nonstopáči “U Rysa” zalivše celou tu směs dvěma poctivými Jacky Danielsy…

Od té doby se občas do sklípku U Lachtana zajdu, neplánovaně potažmo potěším oko roztomilostí jeho dcery, která mu tam pomáhá a bílé víno si občas pro změnu dám s radostí a vzpomínkou na povedený večer…