Backstage Blog 11.9.13 | Jan Vytásek

Backstage Blog 11.9.13

Anabáze “Sorry, dneska to nestíhám. Co příští týden?”

20130911_170026-300px

 

Nevěřili byste, kolik v podstatě negativních emocí tahle věta dovede vyvolat. Ač v různých lehkých obměnách, slýchám jí poslední dva měsíce tak neobyčejně často. V lepším případě. Pojem “ústní dohoda” se stal bájným jednorožcem, něco, co by se-jak se zdá-v duchu “moderního trendu” – snad ani apriori nemělo dodržet…

 

Začalo to lehkou kontroverzí s mým otcem, se kterým jsem měl upravovat strop u mě v bytě. Tak jsem se rozhodl, že raději někoho najmu-někoho cizího, pro něhož je to denní chleba, někoho, s kým to bude pouze obchodní komunikace a obchodní vztah. Protože z podstaty chci být pokud možno nezávislý a “nepotřebovat” resp. nebýt závislý na ostatních lidech, dělám si doma většinu věcí prací, kutilství, zedničiny… prostě všeho okolo sám, nebo se na nich alespoň podílím. Momentálně mě ale nedostatek času spojený s nechutí – rozumějte, raději pojedu hrát s kapelou na placené hraní, než abych se vrtal v maltě, to je pochopitelné. Tedy, normálně bych se vrtal, ale teď momentálně hodně hrajeme a já fakt nemám chuť žrát prach a klepat si omítku z vlasů, kalhot a slipů… Raději to zaplatím. Také u toho nechci pořád asistovat, dělat sprintera v běhu pro různá nářadí, poslouchat co mám či nemám, jaký bych měl, či býval mohl být kdyby mě vychovával otec a ne matka a dělat podrždráta a nudit se čekáním co bude, protože respektuji, že stavbě by měl být vždy jen jeden vedoucí, který určuje plán a má vizi o posloupnosti úkonů.

 

Objednal jsem si tedy stavaře. Protože čas kvapí a já mám termín do 14.9. kdy to má být hotové, začal jsem v srpnu. Dělník přislíbil účast, že zavolá kolegu a o víkendu. Vystěhoval jsem místnost, byt proměnil ve válečnou zónu, rozpojil všechny běžně používané a nutné věci pro denní chod. Protože to zrovna bylo během téměř každodenního hraní, což znamená odjezdy ve 3 odpoledne a návraty ve 3 v noci, čas na vystěhování a zakrývání se hledal těžko, o chuti nemluvě. Přivstal jsem si tedy, přítelkyni odeslal k rodičům, rozebral postel a odjel na hraní, kde mi zazvonil telefon, kde mi prostředníci sdělili, že dělník dorazí až příští týden! Znamenalo to buďto opět “zabydlet” pokoj, nebo žít týden ve válečné zóně a v bordelu. B je správně. Ať zima či ne, spal jsem venku ve svém altánku. Od pátku do středy, kdy mi zase prostředník sdělil, že ani tento víkend dělník – jakýsi pan Zajíček – vzal do zaječích a opět nepřijde. Prý rodinné problémy. Rezignoval jsem a složil si alespoň postel-venku byla fakt zima-a po pěti dnech se slušně vyspal, což s mojí náladou provedlo zázraky a matně jsem zase ucítil vzdáleně něco jako chuť do života.

 

Druhá fáze, telefon, další dělník. Zdroj-matčina kamarádka. Slušná reference, prý profík. Přišel týpek asi mého věku se slovy “nic není problém”, mluvil k věci, žádné ty kecy okolo jako:”Jó pane, to je starej barák to nebude lehký…to nebude lehký…”. Ne. Konstruktivní věci. Dohoda:”O víkendu to nestihnu, v pondělí přijdu s kamarádem statikem, do e-mailu Vám pošlu kalkulaci a v úterý to vybouráme a do čtvrtka by to mělo být hotové”. V pondělí mě proto překvapila žádná známka o zprávě v mailu. V úterý nikdo nedorazil. Já už v pozoru, připravený opět zakrývat plachtou a podobně… Nic. Následovalo několik telefonů z mé strany-ani jeden se nedočkal přijetí (a to si mi při osobním hovoru stěžoval, jak musí zvedat všechny telefony…). Na hovory z telefonu od matky nereagoval a pouze jednou odepsal sms, že je na jednání. Škoda, že si nepamatuji jméno-Makičuk, nebo tak nějak? Chlapík s kudrnatými černými vlasy a větším nosem. Dodnes o něm nemám-dnes už naštěstí pro mě i pro něj-žádné zprávy.

 

Vyplývá z toho jediné. Asi jsem z jiného světa, ale mám za to, že:

1) když se s někým dohodnu, že v daný den někam přijdu, tak pokud z opravdu závažného důvodu několik dnů předem nezavolám a nedohodnu si případné přesunutí, je jasné a počítá se s tím, že tam přijdu

2) když už nedodržím dohodu a někam nepřijdu, zavolám, omluvím se vysvětlím

3) když mi člověk, který počítal s tím, že jedná se seriózním člověkem a ne vychytralým hovadem bez vychování, volá, aby zjistil, jak se věci mají-telefon mu zvednu a projevím alespoň minimální smítko slušnosti-už jen proto, abych ho ujistil, že jsem si buďto dělal srandu, nebo se zmýlil, nebo proto, že to z nějakého důvodu dělat nebudu…

 

Tyto 3 body se pro většinu lidí z “byznysu” ať už stavebního či hudebního, které potkávám stávají cizím jazykem, archaismem.

 

Z dalšího zdroje stavař číslo tři. Lehce upovídaný chlapík ve mně zpočátku nebudil žádné emoce, protože řeči o tom, jak to udělat jsem už slyšel. Nicméně, v pondělí přišel, v úterý i ve středu také a podle všeho to zatím vypadá, že je to profík. Práce spěje kupředu, ví o čem mluví a co říká, to dělá… Taková exotika…

 

Na včerejší cvičení s partou, se kterou si chodím protahovat tělo, přišli 4 lidi-ze zbylých se omluvili se asi dva… Trenér z toho byl fakt smutný a dnes psal, že klub rozpouští…Snad to ještě dopadne.

 

Ve 12 píšu do studia:”Připomínám se na dnešní dohodnuté (týden předem dohodnuté) natáčení”. Kontrolou telefonu najdu sms:”Dnes to nestíhám, co po víkendu?”…

 

Volám kamarádovi zvukařovi-měli jsme se dnes sejít. Zvedá telefon a omlouvá se:”Já jsem asi na něco zapomněl viď, mám takovej špatnej pocit v podvědomí vzadu v mozku nějakou upomínku… No hele, dneska už to mám nabitý, do pátku taky, co příští týden?”

Můj lehce nahořklý smích s pachutí zoufalství a bláznovství ho zarazí… Vysvětluji mu v kostce sled událostí. Omlouvá se. Naštěstí jistě vím, je to ten případ, kdy jde o solidního chlapíka, který fakt “jen” zapomněl a jde o laskavost mně-ne o kšeft, proto promíjím a smějeme se oba… V pondělí to napravuje.

 

Napadá mě, co kdybych na sjednané vystoupení nedorazil, nebral telefony a pak přijel třeba o dva dny později a se samozřejmostí si začal připravovat věci jakoby nic, jak by na mě asi koukali? V čem je to jiné? Co taxikář, který by dorazil vyzvednout klienta druhý den?

 

 

Je to vážně v Čechách tak zlé? Dívíte se, že se lidé nemají rádi? Proč asi? Solidní jednání je totiž něco jako šafrán, nadstandart a člověk by se měl držet ve svém ghettu, ve svých kruzích prověřených lidí, protože-ač se to zdá nemyslitelné-dohody nemusí platit a doba je taková, že by měl člověk na každý rozhovor chodit s právníkem, nebo podepisovat smlouvy, které jsou při stavu českého soudnictví stejně téměř zbytečné, pokud pro Vás nejsou vleklé a nákladně spory oblíbenou kratochvílí či sportem… Řešení jistě jsou, i výchovná řešení jistě jsou… Ale jsou lehce “krajní”… Že je tolik firem a řemeslníků v krachu? Nedivím se. Spíše mě udivuje jak s tímhle přístupem mohou vůbec prosperovat…

 

Ptám se tedy:”Jsme na tom fakt tak špatně, že podání ruky, dohoda či spolehlivost a dané slovo je pouhý pojem z knih minulých století, archaismus z časů rytířů a mušketýrů?

No, držme si palce.

 

Ale teď k odlehčení: Nedávno jsme měli schůzku s režisérem chystaného videoklipu a kolegou z kapely Zatliánim-tedy tvůrčí tým. Stanoveno na 13.00. Ve 13.05 omluvná sms o zpoždění. Ve 13.15 jsme se sešli. Schůzka byla plodná. Takhle by to mělo být ne? …Ale je to asi o těch prověřených “kruzích”…

 

Drsná zkušenost se stavaři, ale naštěstí to dopadlo dobře a už se to vyvíjí…

A co Vy, potřebujete řemeslníka? Přeji Vám, ať přeskočíte první dvě varianty a máte rovnou štěstí na člověka se slušným jednáním… Hezký den.